Je to několik měsíců, co jsem totálně propadla vášni jménem korálky. U nás doma to teď vypadá, jako by k nám dopadla bomba s milionem korálků. Mně to ale nevadí, alespoň při vyrábění bižuterie mám na výběr. Za to manžel to nese těžce…
Jeho oblíbené výtky jsou: „To je hrozný, člověk tu žije s těma malýma kuličkami! Všude se bižuterie povaluje. Proč si to někam neuklidíš…?“ S podobnými větami vyřknutými mým manželem Oldou bych mohla ještě dlouho pokračovat.
Olda je dobrák od kosti, ale na pořádek je pedant. Proto konstatuje, že už se na mé rozházené korále a hotovou bižuterii už nemůže dívat a něco s tím udělá.
Nezůstává jen u planých slov, manžel chodí po bytě s metrem a usilovně přemýšlí. Zdá se, že našel, co hledal. Když několik minut nevychází z „mého království“ (místnost, ve které tvořím, pracuji na počítači a soustřeďuji veškerou tvůrčí práci), nevydržím to a jdu za ním. Stojí u mé kancelářské skříně a přeměřuje a přeměřuje…
„Oldo, co to vyvádíš,“ ptám se manžela, protože mi není jasné, co s mojí skříňkou zamýšlí. Odpovědí mi je jen, ať se nechám překvapit. Víc se toho dne nedozvím. Další den mě nenápadně vystrkuje z bytu, prý ať nezmeškám babinec.
Babinec je už vžité pojmenování pro setkání s mými kamarádkami. Dáme si dobrou večeři, vínko a přitom probereme všechny novinky v našem životě. No co, jdu a nechávám Oldu s metrem a mou skříní samotného.
Při návratu domů, je v bytě ticho. Ale jakmile vejdu do dveří, už je u mě manžel s šátkem v ruce. Zaváže mi oči a vede mě, asi do mé pracovny… Prý pro mě přichystal překvapení. No tedy, překvapení s velkým P! To je nádhera. Z dveří kancelářské skříně vyrobil perfektní a přehlednou šperkovnici. Stačilo mu k tomu pár korkových desek a dřevěných tyček.
Mám takovou radost, že jsem si hned začala bižuterii do šperkovnice stěhovat. No není to nádhera?! Posuďte sami…